Moji milí Labužníčci,
už je na čase abych se snesla ze svého obláčku číslo 9 a začala zase něco dělat.
Moc vám všem děkuji za vaši podporu. Neodvážím se nikoho jmenovat ze strachu abych na někoho nezapomněla. Moje díky si totiž zasloužíte všichni. Z Labužníka čerpám většinu informací, inspirací a chuti do vaření. Bez vás by to prostě nešlo.
Musím se přiznat že to byl perný týden a snad se to odrazilo
i v poslední episodě kdy jsme byli všichni vyčerpaní. Většinu dní jsme
museli též ujet za natáčením dosti velké vzdálenosti, někdy i okolo
100 kilometrů, neboť jak víte pořad se točil v největší vesnici na
světě.
Můj obdiv patřil nejen mým spolusoutěžícím, kteří měli obrovský
elán, ale hlavně také televiznímu štábu za jejich stále dobrou náladu a
neúnavnost.
Jak to snesli už nechápu vůbec. Každý den se objevili po osmé hodině
ranní u každého z nás a točilo se dlouho do noci.
Považuji za privilegium že jsem měla možnost poznat práci televize.
Zkrátka zážitek na celý život.
Naposledy, ale definitivně ne na posledním místě patří můj dík mému
partnerovi Mickovi bez kterého bych nápor asi nevydržela. Nebýt jeho
bystrého oka a nohou pevně na zemi, jsme onen osudný večer mohli mít místo
jehněčího kotlíku uhelky. V tom shonu a zmatku jsem totiž zapomněla
vypnout troubu.
(Aspoň víte proč tolik fandím mikrovlnkám. Ty se totiž bez nastavení
času nedají ani zapnout.)
Všechno je za námi a já budu stále vzpomínat na týden plný
zážitků.
