O lihu
Že jste mě vyprovokovali s chlastem. Kdybych jen tak lapal moudra po
hospodách, ani bych necekl.
Pro hrkotku: jakýkoli alkohol lze skladovat nejlépe ve skle,
případně kamenině nebo porcelánu. Nedoporučuje se používat PET láhve,
kdy se po delší době mohou objevit v tekutině ftaláty.
Uzavírání: nejlepší je šroubový uzávěr s kvalitním závitem jaký je
použit např. u Magistra, Finlandia apod. Přitlačením těsnícího plastu
na hladkou plochu je zaručen minimální únik lihu. Láhve musí být zcela
naplněny, aby pod zátkou zbyl max. 1cm vzduchu. Čím méně je nad tekutinou
vzduchu, tím méně dochází k „pumpování“ vlivem změny teploty. Láhve
musí být uloženy hrdlem vzhůru, v naprosté tmě, v prostoru, kde se
teplota příliš nemění. Zakopání lahví je sice dobrý nápad, ale musí
být v nezámrzné hloubce, nejlépe 1,5 – 2m. Největší problém je
zamezení destrukce zátky v korozívním prostředí vlhké půdy. Že se
zakopaná slivovice táhne po létech uložení jako med, je naprostý
nesmysl.
Korek je problematický v amatérském použití. Musí se použít suchý a
protože je tvrdý, lisuje se do hrdla. K tomu je třeba nástroj. Parafín
není vhodné těsnivo. Je křehký a nemá dobrou adhezi ke sklu. Včelí vosk
je nenahraditelný. Lze použít smršťovací návleky, což je plastový
klobouček. Zahřát horkovzdušnou pistolí, stáhne se, ochrání zátku před
povolením i korozí, případně před napadením mikroorganismy. Dražší
smršťovací materiál je opatřen na vnitřní straně lepidlem a to jsme ve
vysoké škole uzavírání.
Víno a destiláty jsou dvě zcela rozdílné látky. Přírodní víno jen
zřídka obsahuje 15% alkoholu, což je minimální konzervační koncentrace.
Proto se konzervace provádí všelijak. Destiláty by konzervoval pouze ujetý
chemik.
Zrání: jak zraje víno nevím, proto se nebudu pouštět na tenký led. Ale
hodně se o něm nakecá, zvláště ti, co jsou odkojeni Pražským
výběrem.
Jakýkoli destilát obsahuje cca 33 hlavních chemikálií a záleží na mnoha
okolnostech, jak budou procentuálně zastoupeny.
Pokud bylo použité ovoce zcela zdravé, vyzrálé a nedostaly se do kvasu
další příměsi (např. listí, tráva, stopky, půda, ta je nejhorší) pak
je i zdravý kvas.
Druhá věc, mající vliv na jakost, je správné vedení kvasu, aby nevzniklo
octovatění, hniloba, plísně aj.
Když se povede vše až sem, je skoro vyhráno.
Ze špatného kvasu nenadělá skvost ani Martell.
Nastává destilace a následná rektifikace.
Destilaci lze provádět bez přísného dohledu, nic se neměří, (stačí,
když se kvas nepřipálí, pak je navždy konec s kvalitou) a máme rakiji.
Pokud se provádí pomalu, vyhodí se první 2% objemu, kde je acetaldehyd
(zápach po nitroředidle) a metanol a včas se skončí, dostaneme kvalitní
výrobek, způsobilý požívání. Častěji se provádí druhá destilace-
rektifikace a tady je kámen průseru. Lihovitost pálenky se v průběhu
destilace snižuje. Pokud z peckovin kape lihovina obsahující 55% alkoholu a
méně, zbytek se musí vyhodit, protože obsahuje vysokovroucí alkoholy.
Jejich skutečně malé množství je v pálence žádoucí (vyjma vodky) a
dodává buket (přiboudlina). Vyšší množství je zdravotně nebezpečné,
způsobuje bolest hlavy a napadá vnitřní orgány, slezinu aj. A ještě ke
všemu zapáchá. Když je vinopalník (ale i lihovary) krkovička a hlupák,
táhne rektifikaci, dokud něco jde, nic dobrého v jeho lahvích nenajdeme.
Metanol vzniká při kvašení, obsahuje-li ovoce vyšší množství pektinu.
Ale i tak nedosáhneme ani na kraj nebezpečné koncentrace. ČSN uvádí max.
povolenou hodnotu 4000mg na litr absolutního alkoholu (100%). Metanol ve směsi
s etanolem je daleko méně nebezpečný, než metanol samotný, proto
povídání o bílé hůlce ve spojitosti s domácí pálenkou jsou kecy
hlupáků.
V každé pálence se objeví kyselina mravenčí, octová a jiné organické
kyseliny. Z kyseliny mravenčí vznikne mravenčan etylnatý a jeho chuť
známe všichni – tuzemský rum. Vznik esterů správně, jako vždy, popsal
Kltko. Jde o to, aby jich nebylo moc. V peckovinách, tedy
v jádrech pecek, bývá přítomen amygdalin, který se rozpadá na kyanidy
(hořkomandlová chuť). Zase nic léčivého. Pokud vznikne malé množství
látky benzaldehydkyanhydrin, mají zvláště třešňové a višňové
pálenky nenapadobitelnou chuť. Jedná se o jed vhodný na vraždu.
Skutečně zasvěcený komentář by zvládla Iva, nebo
toxikoložka Svato.
Ve skle probíhá rozpad sloučenin daleko pomaleji než v sudu, ale
správným a dlouhým uložením (5 a více let) získávají všechny pálenky
na jakosti. Kromě esterů vznikají i voňavé acetaly, je to zkrátka
složitý. Lihovina nemůže dostat ve skle žádné cizí pachy. To už
neplatí o nerez oceli. Nestačí jen potravinářský materiál. Ocel nesmí
obsahovat uhlík. Ten může zapříčinit vznik uhlovodíků a jsme v palivech
pro motory.
Zrání v dubovém sudu je něco zcela jiného. Líh rozpouští flavonoid
quercetin, rutin a další třísloviny obsažené v dubu. Zároveň uniká
pórovitými stěnami líh i voda. Kyslík v omezeném množství působí
příznivě na rozpad nežádoucích sloučenin. Vyluhované látky dodávají
charakteristickou chuť i barvu. Vložením dubových hoblin toto dosáhneme
v trochu jiné skladbě, ale tudy správná cesta nevede. Zkoušel jsem ji.
Nelze použít ledajaké hoblovačky z libovolného dubu. Do sudu jistě
patří pálenka z vína, rozinek a whisky. Odborníci upřednostňují
u ovocných pálenek především jemnou chuť, vůni použitého ovoce a
naprostou průzračnost, proto ušlechtilé destiláty do sudů nepatří.
Stejně tak se nesmí ovoce míchat jako přiblblí Rakušáci se svým
Obstlerem.
To je vše, co si pamatuji z knihy Jan E. Dyr, Výroba slivovice a jiných
pálenek